Space Adventurer 6

Zapalte tu svíčku

2. květen 1961 měl být velkým dnem. Právě na ono úterý byl naplánován balistický skok lodi Mercury na nosiči Redstone. Na tom by nebylo nic výjimečného, ovšem nyní měl být na palubě Mercury poprvé člověk. Poté, co Sověti zasadili 12. dubna americkému kosmickému programu prostřednictvím Jurije Gagarina direkt na solar, doufala agentura NASA, že bude moci alespoň částečně náskok svých rivalů zpoza oceánu zmírnit. Ovšem kdo měl být oním prvním „občanem svobodného světa“, nahlédnuvším za oponu vesmíru, to bylo zahaleno tajemstvím.

Už v lednu sice padlo definitivní rozhodnutí, ovšem oficiálně bylo oznámeno pouze to, že prvním Američanem ve vesmíru bude jeden z trojice John Glenn/Gus Grissom/Alan Shepard. NASA tak chtěla budoucího amerického hrdinu ušetřit nevyhnutelnému náporu mediálního zájmu. Trojice trénovala na plný plyn. Patnácti minutám, po které měl balistický let trvat, předcházely desítky hodin na simulátorech. Jako termín startu bylo zvoleno úterý 2. května.

Ten den ovšem odmítlo spolupracovat počasí. Pokus o start byl odvolán pár hodin před určeným okamžikem zážehu motoru rakety Redstone, do kabiny Mercury zatím ještě ani nestačil nastoupit astronaut. Ovšem jedno malé odhalení přeci jen ono úterý přineslo. Jednomu z reportérů se podařilo vyfotografovat muže, jež měl toho dne do kabiny usednout. Během několika hodin se celé Spojené státy dozvěděly, že jejich budoucím hrdinou je Alan Bartlet Shepard Jr.

Al Shepard se narodil 18. listopadu 1923 v městečku Derry (stát New Hampshire). Už jako chlapec prokázal velmi bystrý intelekt a proto dokonce mohl přeskočit jeden z ročníků základní školy. Záhy se začal zajímat o letadla a aby zaplatil pilotní lekce, vykonával pomocné práce na letišti. V roce 1941 nastoupil na námořní akademii v Annapolisu a po jejím zdárném zakončení v roce 1944 a krátkém angažmá na palubě torpédoborce USS Cogswell konečně mohl nastoupit k vysněnému pilotnímu výcviku. Stal se námořním pilotem a v roce 1950 byl zapsán do školy testovacích pilotů US Navy v Patuxent River.

Po získání titulu testpilota Shepard jen těsně zmeškal možnost zapojit se do bojů v Koreji, ovšem co se adrenalinu týče, více než bohatě si jej užil coby zkušební pilot. Právě po zkušebních pilotech se v roce 1959 začala poohlížet tehdy nově vzniklá agentura NASA a její pozornosti neunikl ani Al Shepard. Po absolvování nesmírně náročného výběru byl spolu s dalším šesti kolegy v dubnu 1959 představen veřejnosti coby jeden ze skupiny „Mercury 7“, tedy skupiny pilotů projektu Mercury.

Nyní Alan čekal na svoji chvíli. Odklad startu Alan „setřásl“ pořádným panákem brandy a dlouhým během na pláži. Nové datum bylo stanoveno na pátek 5. května. Toho dne Shepard vlezl do stísněné kabiny Mercury, kterou pojmenoval „Freedom 7“ a nechal se přikurtovat do anatomického křesla. Tím však dlouhé čekání neskončilo. Nejprve opět nevyhovovalo počasí. Když meteorologové dali letu zelenou, hlavu si zase postavil měnič napětí v obslužném zařízení rampy. Pak pro změnu vypověděl poslušnost jeden z počítačů IBM v Marylandu. V té době už Shepard tři hodiny ležel na zádech v kabině a začaly se hlásit jisté lidské potřeby.

Kolega astronaut Gordo Cooper, jenž zabezpečoval komunikaci s kabinou Mercury nechtěl věřit vlastním uším, když slyšel Shepardovu žádost. Ten však zopakoval svá slova s tím, že už je nahoře neskutečně dlouho a prostě si potřebuje odskočit.  To představovalo obrovský problém, neboť příklop kabiny byl zajištěn několika desítkami šroubů a pokud by vedení mise svolilo s jeho sejmutím, trvalo by to velmi dlouho. Jedinou možností bylo ulevit si v kabině, ovšem Shepardův skafandr na tento úkon nebyl vybaven. Navíc panovaly obavy, že vlhkost by mohla zkratovat elektrické rozvody snímačů životních funkcí.

Řešení se nakonec našlo: operátoři snímače vypnuli a Shepard nutkavou potřebu vykonal přímo do skafandru. Cirkulující kyslík se rychle postaral o jeho vysušení. Odpočet mohl pokračovat dále, ovšem dvě minuty před startem se opět objevil problém: kyslíková nádrž Redstonu vykazovala příliš vysoký tlak. Slyšitelně podrážděný Shepard řídicímu středisku adresoval větu, jež vešla do historie: „Proč neopravíte ten svůj malý problém a nezapálíte tuhle svíčku?“

Jako by veškeré vybavení rampy i nosič samotný slyšel Shepardova slova a rozhodl se spolupracovat. Od toho okamžiku vše fungovalo naprosto dokonale a 9:34:13 místního času se raketa zvedla nad rampu a zamířila k modré obloze. Po dvou minutách a čtyřiadvaceti sekundách její motor dohořel. „Freedom 7“ se od ní oddělila a pokračovala setrvačností vzhůru do svého apogea (nejvyššího bodu dráhy), který ležel přibližně ve výšce 185 km.

Shepard jako první Američan zažíval několik minut trvající stav beztíže. Okénkem ve stěně lodi a periskopem u svých kolen mohl obdivovat fantastický pohled na zemský povrch pod sebou a jako první člověk v historii mohl také vyzkoušet ruční ovládání polohy kabiny v prostoru (Jurij Gagarin, tedy jediný člověk ve vesmíru před Shepardem, sice ruční ovládání k dispozici měl, v jeho letovém plánu však jeho otestování nefigurovalo). Nezapomenutelné momenty odtikávaly příliš rychle. Sotva se stačil Shepard pořádně rozhlédnout, byl už zase na cestě dolů. V okamžiku, kdy kabina dosáhla apogea, se zapálily brzdné rakety a astronaut se začal připravovat na ohnivý návrat do atmosféry (rakety nebyly při tomto suborbitálním letu ve skutečnosti potřebné –  kabina by se vrátila zpět do atmosféry i bez nich, její rychlost byla příliš malá na to, aby začala oblétávat Zemi. Přesto bylo třeba odzkoušet funkci a účinek raket pro příští, orbitální, mise.)

Osm minut po startu kabina rozrážela stále hustější vrstvy atmosféry, jež ji výrazně brzdily. Shepard zakoušel drtivé přetížení, které ve špičce dosáhlo hodnoty 11,5 G, astronautovo tělo tedy v ten okamžik vážilo 11,5-krát tolik, co normálně. Pak se otevřel brzdicí padák, za chvíli po něm i hlavní padák a v 9:49:35 místního času, pouhých 15 minut a 22 sekund po startu, šplouchla kabina Mercury s Shepardem uvnitř do vln Atlantického oceánu.

Z Alana Sheparda se v ten den stala národní ikona první velikosti. Přes veškerou slávu, popularitu i nabídky, jež dostával, se toužil do vesmíru vrátit, tentokrát na více než čtvrthodinu. Byl jmenován náhradníkem pro čtvrtý orbitální let Mercury a neúspěšně loboval za pátý let, během kterého by otestoval výdrž kabiny až na hranici možností. V roce 1963 se však konečně dočkal: ocitl se v hlavní posádce první mise nové lodi Gemini. Těsně po začátku výcviku se však u Sheparda projevily vážné problémy s rovnováhou a sluchem. Diagnóza byla zdrcující: Méniérův syndrom znamenal okamžité „uzemnění“ a vypadalo to, že se Shepardovi vesmír uzavřel navždy. Stal se velitelem oddílu astronautů a svou přebytečnou energii si vybíjel v nejrůznějších podnikatelských aktivitách. Díky nim se stal milionářem, ale létání a cesty do vesmíru jej stále vábily.

V roce 1968 podstoupil Shepard experimentální operaci. Chirurgické řešení slavilo úspěch a na jaře 1969 byl Shepard opět oficiálně uschopněn k letům. Nominace do velitelského křesla hlavní posádky Apolla 14 pak znamenala, že v únoru 1971 se Alan Bartlet Shepard stal jediným členem legendární „Mercury 7“, který se prošel po povrchu Měsíce. Jeho pozemská pouť se uzavřela 21. července 1998. Alan Shepard však zůstal a navždy zůstane legendou, která nám pomáhala otevírat cestu ke hvězdám...